Karel si ráno půjčil kolo u hlavní pláže v Esteponě.

A vyrazil na Reales.

To není takový ten kopec, kam člověk vyjede, dá si limonádu a zase sjede dolů.

Je to Sierra Bermeja. Z moře až nahoru. Přes Peñas Blancas. Kolem dvaceti kilometrů stoupání. Cíl ve výšce 1 440 metrů.

My jsme zatím s Jardou u bazénu.

Koukáme směrem k hoře. Máme na Karla mávat. Jarda samozřejmě nevidí nic. Já taky nevidím Karla, i kdybych si vzal dalekohled. Ale máváme poctivě.

Karel píše: „Já na vás volám. Slyšíte mě?“

Neslyšíme.

Ale je to hezká představa.

Karel ten den dal šedesát kilometrů. Obrovské stoupání. A pak zase dolů k moři.

To je přesně Karel.

Já jsem s Jardou. Jdeme k bazénu. Pak k moři. Plaveme. Jarda vypráví. A Karel někde vysoko nad námi volá, jestli ho slyšíme.

Tohle je důležité.

Nejen Jardův program. I náš vlastní program.

Člověk si potřebuje na chvíli odpočinout. Jít si na kolo. Být sám. Nebo být s Jardou, protože na to má zrovna chuť. Nemít pocit, že musí pořád někdo někoho zachraňovat.

Tomu říkám osobní hygiena v týmu.

Druhý den si beru stejné kolo já.

Karel je s Jardou. Já jedu do Estepony pro Adélu.

Projdu si město. Pláž. Dám si svůj den volna. Slunce. Vítr. Kolo. A ten dobrý pocit, že nikam nemusím spěchat.

Pak vyzvednu Adélu a jedeme za klukama.

První společná večeře ve čtyřech.

Na Jardovi je hned vidět, že mu žena v týmu udělala radost.

A další společné dny to jen potvrdí.

Po týdnu už si všechno sedlo.

Někdo je s Jardou. Někdo jede na kolo. Někdo se projde po městě. Někdo připraví večeři. A večer se zase sejdeme všichni.

Jarda ví, že jsme s ním.

A my víme, že nemusíme být pořád vedle sebe, aby to fungovalo.