Jarda dostal v pátek večer horečku. Přijela sanitka, podařilo se nám horečku snížit. Dojeli jsme do Marbelly do nemocnice a začalo dlouhé čekání na pohotovosti. Španělské tempo bylo pomalé, ale nic se nezastavilo: odběry, moč, rentgen zad, rozhovory s lékaři i další čekání na výsledky. S Karlem jsme tam zůstali celou noc a ještě déle.
Na potřebné ošetření nám stačilo evropské veřejné zdravotní pojištění. Bylo důležité vědět, že v cizí zemi nejsme bez možnosti pomoci — jen je potřeba počítat s tím, že pohotovost má své pořadí a svůj čas.
Vyšetření vyloučilo infekci i akutní problém na plicích. Lékaři potvrdili, že Jardův stav je velmi bolestivý, ale není život ohrožující. Rentgen ukázal dlouhodobé změny páteře, které s jeho bolestí souvisejí. Po stabilizaci dostal léčbu a lékaři vyhodnotili, že se s doprovodem může vrátit domů.
Během čekání jsme potkali ještě jednoho pána. Bylo mu sedmaosmdesát, měl Parkinsonovu nemoc, obvázanou hlavu a na tváři zbytky krve. Na pohotovosti čekal už od večera. Když potřeboval na toaletu, personál ho přesadil na křeslo — a on tam potom zůstal, protože se nemohl sám vrátit na lehátko.
S Karlem jsme si s ním začali povídat. Chtěl kávu, něco k pití a hlavně si zase lehnout. Najednou jsme na pohotovosti neřešili jednoho dědu, ale dva. Pomohli jsme mu domluvit se s personálem a věci se zase začaly hýbat. Pomalu, po španělsku, ale hýbat.
Po zhruba třiceti hodinách vzhůru jsme Jardu dostali zpět na apartmán. A to včetně tištěné lékařské zprávy, léků a ujištění o tom, že je schopný letu. phoPak přišla příprava cesty, letištní asistence, let a návrat domů. Po příletu potřeboval další lékařskou péči, ale už byl zpátky v prostředí, kde na něj navazuje pomoc doma.
Tahle expedice nekončí nemocnicí. Končí tím, že jsme to zvládli. Ne proto, že by se nic nestalo, ale protože když se to stalo, nezůstali jsme na to sami.