Vypadá to jako obyčejný den. Pro Jardu je to něco úplně jiného.
Není to žádný velký program.
Ráno vstáváme. Jarda většinou v pět nebo v šest. Slunce v Andalusii vychází až po osmé. To ráno ve tmě je pro mě fakt divný. Připomíná mi Estonsko a polární noc.
Jarda to nevidí.
Ale slyším ho, jak chodí po svém pokoji. Těší se. Tak pro něj jdu. Občas je on rychlejší a už je v obýváku.
Pak snídaně. Kvalitní suroviny, vydatá snídaně, jeho oblíbený ovocný čaj, vajíčka, pečivo, výběrová jamon šunka, ovoce, jogurt. Dáváme mu naschvál velký výběr toho nejkvalitnějšího co v obchodě najdeme.
Pak bazén. Většinou od 9:00 do 12:00.
Po obědě znovu bazén. Večeře. Terasa. Povídáme si o všem možném: o víře, rodině, válce, dětech, opeře, vzpomínkách.
Jarda naposledy plaval před sedmi lety. Předtím než přišel o zrak. A tak jsme začali znovu. Výdech do vody. Nádech nad vodou. A pak plave.
Směje se.
Říkal mi, že se moc nesměje.
Tak to asi bude muset přehodnotit.
U stolu si pochutnává. Má rád jídlo. Kdo by neměl. Jednou usedl ke stolu a řekl: „Tak to bude dneska další radost.“
A byla.
Zapečené brambory se sýrem na olivovém oleji. Zelenina s hráškem a chřestem. Kuřecí maso na medu a kešu.
Pak zase bazén.
Vím, že pro někoho to může znít až směšně obyčejně. Jenže tohle je přesně to, proč jsme sem jeli.
Není to o mých vzpomínkách na stejná místa s jinými lidmi. Nebo o tom co by chtěl prožít kdokoliv z naší skupiny asitentů...
Je to o Jardově prožitku.
A zbytek je bonus.