Mirek, se kterým jsme jeli poprvé, je akční punkáč. V šedesáti letech si dá víno, vezme kytaru a jde si zahrát na pláž. Má rád pohyb, spontánnost, společnost a tempo, které nás pořád drželo venku.
Jarda je úplně jiný člověk. Je mu dvaaosmdesát, potřebuje jiný režim, více klidu, jistoty a času. U moře byl za celou cestu vlastně jen dvakrát.
Je to špatně? Není.
Slepé slunce neměří úspěch expedice počtem výletů, kilometrů ani fotek z pláže. Každý člověk má jiné možnosti, jinou energii, jiné zdraví, svoje zvyky i svoje tempo. A naším úkolem není člověka vtěsnat do připraveného programu. Program se má umět přizpůsobit jemu.
S někým je více práce. S někým je více legrace. Ani jedno ale neznamená, že bychom to dělali neradi. Děláme to pro lidi. Když s námi pojede někdo, kdo běhá dvacet kilometrů denně, přizpůsobíme se jeho tempu. Když s námi pojede člověk, který potřebuje více odpočinku a podpory, přizpůsobíme se zase jemu.
Tohle je pro nás možná nejdůležitější poznání z obou prvních expedic. Nevozíme lidi na hotový zájezd. Jedeme s nimi. Posloucháme je, reagujeme na situaci a hledáme způsob, jak aby z cesty opravdu měli něco svého.
Děkujeme Ireně Hořejší ze SONS za důvěru, zkušenost, klid a pomoc ve chvílích, kdy jsme ji potřebovali. Děkujeme Danovi Kuhnovi z Espresso Point za apartmán, který nám dal zázemí pro celou cestu. A děkujeme všem ostatním, kteří nám byli nablízku — za zprávy, rady, podporu i ochotu zvednout telefon. Skupina na WhatsAppu byla během expedice naše spojení s domovem i naše malá krizová porada.
Vracíme se unavení, ale s jasnějším vědomím, proč to děláme. Ne pro plán. Pro člověka, který jede s námi.