Když jsme se vrátili z naší expedice za úplným zatměním Slunce, ještě jsme pořádně nestihli vstřebat všechno, co jsme společně zažili, a už se začal rodit další příběh.
Dostali jsme kontakt na Jardu.
Jardovi je 85 let, je nevidomý a nikdy v životě nebyl u moře. A přitom by si to moc přál.
Tak jsme si řekli, proč ne?
Vždyť právě o tom Slepé slunce je. O cestách, které nemusí zůstat jen přáním. O lidech, kteří se potkají, něco společně vymyslí a pak se prostě vydají na cestu.
A tak v pondělí 28. září znovu odlétáme do Španělska. Tentokrát ne za zatměním, ale za mořem.
Já, Lego a Jarda
Na cestu vyrážím s Karlem, kterému nikdo neřekne jinak než Lego. Společně už máme jednu expedici Slepého slunce za sebou, takže víme, že se na sebe můžeme spolehnout. A taky že se občas věci vyvinou úplně jinak, než jsme si představovali.
Tentokrát se k nám přidá Jarda.
A tady přichází jedna drobnost. My dva se totiž ještě vůbec neznáme.
Poprvé se uvidíme až v neděli v Opavě, den před odletem. Tam se seznámíme, naložíme věci a společně vyrazíme do polských Katowic, kde přespíme naši první noc.
V pondělí dopoledne nás čeká let do Málagy, půjčení auta a přesun do Estepony, která se na následujících čtrnáct dní stane naším společným domovem.
Trochu bláznivé? Možná.
Ale jak se říká, dobří lidé se vejdou všude.
A my se toho, že se zatím neznáme, vůbec nebojíme. Vždyť právě společné cestování je jedna z nejlepších příležitostí, jak se poznat.
A proč s sebou nevzít ještě někoho?
Když už se taková cesta chystá, proč ji neprožít s dalšími lidmi, kteří mají chuť přiložit ruku k dílu?
Od 30. září do 6. října za námi přijede naše kamarádka Adéla.
Adéla je mimo jiné skvělá masérka, ale hlavně člověk, který chce být součástí toho všeho a pomoci tam, kde bude potřeba.
Na pár dní se tak naše chlapská výprava rozroste o dalšího parťáka.
A kdo ví, třeba po prvních dnech cestování přijdou její masérské schopnosti vhod nejen Jardovi, ale i nám ostatním.
Nakonec je to docela jednoduché. Každý z nás může nabídnout něco jiného. Někdo umí řídit, někdo vařit, někdo pomoci s orientací a někdo třeba zařídit, aby nás po celodenním výletě nebolela záda.
Důležité je, že chceme být spolu.
Nebereme Jardu s sebou. Jedeme s ním.
Tohle je pro mě asi nejdůležitější myšlenka celé expedice.
Nechceme Jardovi připravit čtrnáctidenní program, ve kterém bude jen pasivním účastníkem. Nejedeme ho někam odvézt, ukázat mu moře a zase ho přivézt domů.
Jedeme společně.
Jarda musí být ten, kdo bude určovat, co se bude dělat a co ne. Kam vyrazíme, co chce poznat, co si chce vyzkoušet a kdy si třeba jen sedneme a nebudeme dělat vůbec nic.
My budeme jeho kamarádi, oči, kuchaři a spolucestující.
Někdy nabídneme rámě, jindy popíšeme, co se kolem nás děje. A někdy si prostě společně sedneme na kávu a budeme si povídat.
Možná vyrazíme na výlet do hor. Možná budeme celé dopoledne chodit po městě. Možná si dáme něco dobrého na trhu.
A možná Jarda řekne, že dneska chce jen sedět u moře.
Tak budeme sedět u moře.
Nemáme potřebu nic dokazovat. Chceme si společně užít jeho velký životní výlet.
Poprvé u moře v pětaosmdesáti
Přiznám se, že na jeden okamžik se těším obzvlášť.
Až Jarda poprvé uslyší moře.
Až ucítí slaný vzduch, vítr na tváři a možná si sundá boty a vstoupí do vody.
Jaké to pro něj bude?
Nevím.
Možná se rozesměje. Možná bude chvíli úplně potichu. Možná nám řekne něco, co by nás samotné nikdy nenapadlo.
A možná to celé proběhne úplně obyčejně. Prostě přijde k moři, smočí si nohy a zeptá se, kdy bude oběd.
I to je možné. A vlastně by to bylo docela fajn.
Nechci ten okamžik dopředu režírovat ani mu přisuzovat nějaký velký význam, který pro Jardu třeba bude úplně jiný.
Chci u toho prostě být.
Protože moře se nemusí poznávat jen očima. Dá se poslouchat, cítit, dotýkat se ho. A já jsem opravdu zvědavý, jak nám ho popíše sám Jarda.
Tak zase jedeme
Máme před sebou dva týdny v Andalusii, od 28. září do 12. října.
Máme letenky, zajištěné ubytování, plán na půjčení auta a nějakou představu o tom, co bychom mohli společně zažít.
Ale žádný pevný scénář.
A právě to mě na tom baví.
Slepé slunce pro mě nikdy nebylo o tom, že handicap neexistuje nebo že se dá všechno zvládnout za každou cenu. Omezení jsou skutečná a je potřeba je respektovat. Ale nemusí automaticky rozhodovat o tom, kam se člověk může vydat a co může prožít.
Po expedici za zatměním jsme dostali kontakt na člověka, který by rád viděl moře.
A tak jedeme.
Já, Lego a Jarda. Na pár dní se k nám přidá Adéla.
V neděli se poprvé potkáme v Opavě, v pondělí odletíme a pak už uvidíme, co nám společná cesta přinese.
Budeme vám o tom postupně vyprávět tady v deníku. O tom, co se povedlo, co jsme pokazili, co nás překvapilo a co jsme společně zažili.
Bez velkých řečí a bez hrdinství.
Prostě tak, jak to bude.
Jardo, jedeme k moři!
A kdo koho nakonec povede? To se teprve uvidí.