Do Borobie jsme se vraceli kolem páté.

Už ne hledat místo.

Už ne zjišťovat, jestli je to dobrý nápad.

Už ne počítat azimuty, kopce, horizonty a mraky.

To všechno už bylo hotové.

Ráno jsme přijeli do Borobie poprvé. Přivedli jsme Mirka v jeho žluté vestě, se slepeckou holí a kolenem po operaci, do informačního centra a řekli jsme jim, že máme s sebou slepého kamaráda. Že je po operaci. Že nahoře jsou zátarasy. A že bychom potřebovali vyjet až na kopec.

Řekli jsme to tak nějak jednoduše.

Bez velkých řečí.

Bez prosby o zázrak.

A oni řekli, že jasně.

Dali nám pásku. Povolení. Certifikát na to, že smíme projet tam, kam ostatní nesmí.

Někdy člověk čeká překážku a přijde otevřená brána.

Borobia byla narvaná.

Malá španělská vesnice, která se na pár dní změnila v něco mezi festivalem, poutí a observatoří pod širým nebem. Kapely. Přednášky. Lidé s dalekohledy. Lidé s dekami. Lidé s dětmi. Lidé s foťáky, stativy, křesílky, krabicemi, brýlemi na zatmění a výrazem, který mají lidé jen tehdy, když čekají na něco, co si neumí úplně představit.

Byly tam tisíce lidí.

A přesto to nepůsobilo jako dav.

Spíš jako společné čekání.

Když jsme se po koupání pod Moncayem vraceli zpátky, už jsme věděli, kam jedeme. Věděli jsme, že máme místo. Věděli jsme, že máme povolení. Věděli jsme, že se tam dostaneme.

A věděli jsme, že za pár hodin se Slunce pokusí zmizet.

Silnice stoupala.

Suchá krajina kolem Borobie měla barvu sena, prachu a starého zlata. Kopec byl posetý lidmi. Někteří už seděli. Někteří stavěli dalekohledy. Někteří chodili sem a tam, jako by pohybem mohli urychlit čas. Jiní jen koukali k západu a mlčeli.

Slunce bylo nízko.

Pořád ještě silné.

Pořád ještě obyčejné.

A přitom už nebylo obyčejné vůbec.

Zabrali jsme si místo mezi ostatními.

Mirek seděl uprostřed nás.

Ve velitelském křesle.

Klasická skládací židle s držákem na pití. Jeho trůn. Žlutá vesta. Slepecká hůl v ruce. Kolem něj my ostatní. Kytary. Batohy. Voda. Víno. Brýle na zatmění. Suchá tráva. Kameny. Prach. Lidé.

A hory.

Nad tím vším hory.

Otevřený horizont, kvůli kterému jsme sem jeli.

Kdyby se na nás někdo díval z dálky, možná bychom vypadali jako podivná česká výprava, která si spletla astronomickou událost s trampem.

Což byla vlastně pravda.

Měli jsme s sebou malbec.

Víno temné jak plán, když se sešeřilo.

A protože výprava Slepé slunce musela mít vlastní pravidla, otevřeli jsme tu láhev slepeckou holí.

Nevím, jestli existuje správnější způsob, jak otevřít víno před zatměním Slunce, když s vámi na kopci sedí slepý kamarád.

Asi ne.

Před zatměním bylo na kopci živo.

Lidé hráli na kytary. Povídali si. Smáli se. Sdíleli jídlo, vodu, víno, informace, brýle, stín, místo, nervozitu. Cizí lidé spolu mluvili tak, jako by se znali déle než pár minut.

Možná to dělá čekání.

Možná to dělá vědomí, že všichni sledujete totéž.

Možná to dělá Slunce, které si na chvíli řekne o pozornost tak silně, že se lidé přestanou chovat jako oddělené jednotky a stanou se jedním velkým tělem na suchém kopci.

Atmosféra by se dala krájet.

A já jsem začal obíhat novináře.

Protože když už přivezete slepého kamaráda na zatmění Slunce, byla by škoda, kdyby o tom věděl jen kopec.

Říkal jsem jim:

Máme tady slepého kamaráda. Přijel se podívat na zatmění. Jestli chcete, přijďte za námi. Můžete s ním udělat rozhovor.

Někteří kývli.

Někteří se usmáli.

A pak přišla holandská státní televize NOS.

Udělali rozhovor.

Ptali se nás, jak to prožíváme.

Co to pro nás znamená.

Co znamená přivézt slepého člověka na zatmění Slunce.

A Mirek to řekl líp, než bychom to dokázali vymyslet.

Řekl, že jediné, co vidí, je malé žluté nahoře.

Slunce.

Malé žluté.

A že až přijde zatmění, tak ho vlastně neuvidíme ani my, ani on.

A v tu chvíli jsme si všichni rovni.

Tohle byla věta, kvůli které najednou dával název Slepé slunce úplně jiný smysl.

Ne jako vtip.

Ne jako poetická zkratka.

Ale jako pravda.

My jsme celou cestu Mirkovi popisovali svět.

Moře. Pláž. Betonárku. Hory. Moncayo. Bazény. Ulice. Krajinu. Ženy, které on cítil dřív, než jsme je my viděli. Popisovali jsme mu každý detail, protože jsme chtěli, aby z té cesty měl co nejvíc.

A teď se blížila chvíle, kdy bude svět naopak na okamžik patřit jemu.

Protože tma není obraz.

Tma je stav.

A když zmizí Slunce, zmizí pro všechny.

Čas se začal zahušťovat.

Nejdřív to bylo nenápadné.

Člověk věděl, že Měsíc už ukrajuje ze Slunce kus, ale svět kolem ještě dělal, že se nic neděje. Lidé si nasazovali brýle, sundávali je, kontrolovali foťáky, ukazovali si nahoru, smáli se, volali na sebe.

Pak se světlo začalo měnit.

Nešlo pryč jako večer.

Večer známe.

Večer je pomalý a srozumitelný. Víš, odkud přichází. Víš, co po něm bude. Víš, že svět se jen ukládá.

Tohle bylo jiné.

Světlo začalo být cizí.

Jako by někdo stáhl jas, ale nechal svět pořád ostrý.

Krajina kolem nás nebyla tmavá a nebyla světlá. Byla špatně. Jako fotka, kterou někdo vyvolal v jiném světě.

Suchá tráva ztratila barvu.

Hory ztichly.

Lidé kolem nás mluvili méně.

A pak začal vát vítr.

To si pamatuju jasně.

Vítr.

Ne prudký. Ne bouřkový. Spíš takový, který projde kolem a řekne: teď se něco mění.

Mirek seděl uprostřed nás.

Držel jsem ho za ruku.

A vyprávěli jsme mu každý detail.

Teď je Slunce už jen srpek.

Teď se světlo mění.

Teď lidé kolem tichnou.

Teď se zvedá vítr.

Teď je to zvláštní.

Teď už to skoro je.

Nevím, jestli jsme mluvili klidně.

Asi ne.

Nevím, jestli jsme popisovali přesně.

Asi taky ne.

Ale mluvili jsme.

Držel jsem ho za ruku a snažil se mu dát slova pro něco, co se slovům začalo vzpírat.

A pak to přišlo.

Najednou.

I když jsme věděli, že to přijde.

I když jsme měli čas.

I když jsme měli brýle, výpočty, předpověď, azimuty, mapy, Borobii, hvězdárnu, povolení, plán.

Stejně to přišlo najednou.

Tma.

Ne noc.

Ne stín.

Ne šero.

Tma subjektivní tak, že se nedá popsat.

Jako by někdo na chvíli vypnul dohodu, že svět má vypadat tak, jak vypadá.

A v té tmě se objevila koróna.

Slunce, které nebylo Sluncem.

Černý kotouč.

Kolem něj světlo.

Ne světlo dne. Ne světlo lampy. Ne oheň. Něco jiného.

Ticho bylo úplné.

Na kopci, kde byly stovky lidí, najednou nebyl skoro žádný zvuk.

Jen ten okamžik.

Mirek neviděl korónu tak jako my.

Ale neviděl ji ani tak, jak by ji viděl člověk, který se na ni jen podívá a řekne: krásné.

On ji měl v našich slovech.

V mém stisku ruky.

Ve větru.

V tichu stovek lidí.

V tom, že Slunce zmizelo i nám.

A v tu chvíli jsme si byli rovni.

Ne proto, že bychom všichni viděli stejně.

To ne.

Ale proto, že jsme všichni stejně nestačili.

Na tu chvíli.

Na ten rozměr.

Na to, co se dělo nad námi.

A pak se ticho zlomilo.

Nejdřív potlesk.

Pak křik.

Pak radost.

Taková ta radost, která není kultivovaná. Není hezká. Není připravená. Prostě vyletí z lidí ven, protože někudy ven musí.

Lidé křičeli.

Tleskali.

Někteří plakali.

Možná stovky lidí.

Nevím.

V tu chvíli se nedalo počítat.

A pak přišel první paprsek.

Měsíc nám vrátil Slunce.

To bylo možná nejvíc.

Ne samotná tma.

Ne koróna.

Ale ten první paprsek zpátky.

Ten důkaz, že svět se vrací.

Že všechno, co se na minutu a půl rozpadlo, se zase skládá.

Že Slunce pořád je.

Že den pokračuje.

Že jsme ještě tady.

A tehdy už jsem to nevydržel.

Brečelo tam tolik lidí.

A tečou mi slzy i teď, když to píšu.

Nevím přesně, jaká byla první věta po zatmění.

Možná to bylo:

„To snad není možný.“

Možná:

„Já se poseru.“

Možná:

„Ta minuta a půl za to stála.“

Možná:

„To nikdy nezapomenu.“

Možná jen:

„Nechápu.“

Asi to bylo všechno dohromady.

Protože člověk po takové chvíli nemluví ve větách.

Mluví ve zbytcích.

V úlomcích.

V tom, co z něj vypadne, když se mu na chvíli otevře něco většího, než je schopný pobrat.

Seděli jsme tam ještě chvíli.

Nikdo nikam nespěchal.

Najednou nebylo co dobývat.

Nebyl kam jet.

Nebylo co plánovat.

Bylo po všem.

A zároveň nebylo po ničem.

Mirek seděl pořád uprostřed nás.

Na svém velitelském křesle.

Ve žluté vestě.

Se slepeckou holí.

S námi.

A já měl v sobě zvláštní klid.

Přivezli jsme slepého kamaráda na zatmění Slunce.

Zní to pořád jako nesmysl.

Jako bláznivost.

Jako punk.

Jako něco, co by člověk neměl moc vysvětlovat lidem, kteří se ptají na praktické detaily.

Ale v té minutě a půl to dávalo smysl úplně celé.

Barcelona.

Kytary.

Písek všude.

Ford Puma.

Agonie v Aragonii.

Torrellas.

Pivo v kanálu.

Ledová voda pod Moncayem.

Borobia.

Holandská televize.

Mirkova ruka v mojí ruce.

A Slunce, které na chvíli zmizelo všem.

Ani my.

Ani on.

Všichni stejně malí.

Všichni stejně zticha.

Všichni stejně oslepení něčím, co se nedá vidět jen očima.

Chvíle, kdy jsme si byli rovni.