Torrellas

Ráno za špitálem bylo pomalé.

Nikdo nikam nespěchal.

To bylo na tom zvláštní. Byl den zatmění. Den, kvůli kterému jsme letěli do Španělska. Den, kvůli kterému jsme spali na pláži v Barceloně, kupovali kytary dřív než spacáky, stáli v koloně u Barcelony, potili se v Aragonii a nakonec skončili v malé horské vesnici pod Moncayem.

A přesto jsme vstávali pomalu.

Možná právě proto.

Člověk ví, že ho čeká něco velkého, a tělo si samo řekne: nespěchej. Ještě ne. Ještě chvíli buď tady.

Byli jsme za historickým špitálem v Torrellas.

Mirek a Lego spali na měkké gumové podložce v dětském koutku. Já s Robertem na lavicích. Nad námi stromy. Vedle pitná voda. Kolem ticho malé španělské vesnice, která nás večer předtím vzala na noc za své, aniž by se na něco ptala.

Vstávali jsme pomalu.

Čistili jsme si zuby u vody.

Vytáhli jsme snídani.

Broskve.

Salám.

Něco, co se dá sníst rukama, když sedíš po ránu na lavičce za špitálem a ještě pořád máš v sobě písek z Barcelony.

Písek všude.

Pořád.

V botách, v batozích, v oblečení, ve slepecké holi, možná i v duši.

Torrellas bylo po ránu klidné. Tak klidné, že se člověku skoro nechtělo věřit, že za pár hodin se má kousek odtud na kopci sejít tisíce lidí a dívat se, jak Slunce mizí.

Šli jsme pro pivo.

Pro naši expediční ledničku.

Večer jsme ho nechali v igelitce ve vodním kanálu u auta. Igelitku jsme přivázali za ucho k ocelové tyči, protože takhle nějak vypadá technická tvořivost české výpravy ve Španělsku.

Pivo tam bylo pořád.

A nejen to.

Někdo nám ho přes noc přivázal provazem.

Aby neuplavalo.

Chvíli jsme na to koukali.

Někdo z místních šel kolem, viděl naši igelitku s pivem ve vodě a místo toho, aby ji vzal, vyhodil, nebo si řekl, že jsme idioti, tak vylepšil její uchycení.

Tohle je Torrellas.

Nikdo vám nic neřekne.

Nikdo kolem toho nedělá velké gesto.

Jen vám v noci někdo přiváže pivo provazem, aby vám expediční lednička fungovala líp.

Myslím, že v tu chvíli jsme tu vesnici milovali definitivně.

Popojeli jsme autem až k tomu malému plácku, kde jsme spali. Místní nám říkali, že jim to nevadí. Jen nás upozorňovali, že dole se opravuje cesta, takže spodem neprojedeme. Radili nám, kudy to máme objet.

Koukali na nás s úsměvem.

Říkali, že se jim to líbí stejně jako nám.

Nevím, co přesně se jim líbilo.

Možná to, že jsme tam přijeli.

Možná to, že jsme tam přespali.

Možná Mirek ve vestě.

Možná kytary.

Možná celá ta naše nepravděpodobná sestava.

Čtyři chlapi.

Slepecká hůl.

Kytary.

Ford Puma.

Pivo v kanálu.

A den zatmění před námi.

Tarazona

Ještě před Borobií jsme se ale zastavili v historickém městě Tarazona.

A tam se to celé na chvíli zpomalilo jinak.

Poprvé za celou cestu jsme si dovolili být jen turisti.

Ne expedice.

Ne logistika.

Ne přesuny.

Jen lidi, co stojí v cizím městě a koukají nahoru.

Tarazona na nás dýchla hned.

Úzké uličky.

Staré domy.

Kamenné fasády, které si nesly staletí bez potřeby to vysvětlovat.

Mirek šel i přes bolavé koleno s námi nahoru na vrchol města.

Pomalu, ale šel.

A my jsme ho tentokrát nehnali.

Neřešili jsme čas.

Neřešili jsme azimuty.

Neřešili jsme, kde budeme večer stát.

Jen jsme šli.

A poprvé jsme si opravdu užili krásu historie, která na nás dýchala z každé budovy a malé ulice.

Bylo to zvláštní.

Jako by se nám na chvíli vrátilo něco, co jsme v Barceloně ztratili v písku.

Klidné koukání.

Bez cíle.

Jen přítomnost.

A právě v Tarazoně jsme koupili meloun.

Velký, těžký, absurdní kus léta, který jsme pak vezli dál jako malý symbol toho, že tohle není jen cesta za zatměním, ale i cesta mezi věcmi, které se dají jíst rukama.

Pak jsme vyrazili do Borobie.

Už jsme měli za sebou dvě noci výpravy, ale teprve teď přicházela ta část, kvůli které jsme vlastně přijeli.

Ráno jsme ještě nevěděli jistě, odkud budeme zatmění sledovat.

Měli jsme plán.

Měli jsme mapy.

Měli jsme azimuty.

Měli jsme tipy na místa.

Měli jsme Moncayo.

Ale plán není místo.

Místo je až tehdy, když na něm stojíš a vidíš horizont.

Borobia

Borobia se nám nabízela už předtím.

Byla vysoko. Měla dobrý výhled. A hlavně tam byla hvězdárna.

To znělo jako znamení.

Když jedeš na zatmění Slunce a na mapě najdeš vesnici s hvězdárnou, mozek si řekne: tady by to mohlo být.

A když ti do toho vycházejí azimuty, hřbety a otevřený horizont, začne to být víc než pocit.

Do Borobie jsme nepřijeli jako jediní.

To jsme pochopili rychle.

Malá vesnice se změnila v místo, kam se sjížděli lidé ze všech stran. Auta. Organizátoři. Zátarasy. Směrovky. Pásky. Program. Kapely. Přednášky. Pozorování oblohy. Společné čekání na věc, která se nedá opakovat.

Borobia byla najednou festival.

Astronomická pouť.

Vesnice, která na pár dní vyrostla nad sebe.

Dojeli jsme k informačnímu centru.

Přivedli jsme Mirka.

Žlutá vesta.

Slepecká hůl.

Koleno po operaci.

A řekli jsme to jednoduše.

Máme s sebou slepého kamaráda.

Je po operaci kolene.

Nahoře jsou zátarasy.

Potřebovali bychom vyjet až na kopec, kde je společné pozorování.

Můžete nám to umožnit?

Čekal jsem všechno možné.

Papírování.

Ne.

Problém.

Nejistotu.

Někoho, kdo bude muset zavolat někoho dalšího.

Ale oni řekli, že jasně.

Bez velkého dramatu.

Bez toho, aby z Mirka dělali problém.

Bez toho, aby z nás dělali výjimku, o kterou se musí prosit.

Dali nám certifikační pásku.

Povolení projet do zákazu.

Možnost vyjet až nahoru.

Někdy člověk potřebuje jen jedno malé ano, aby se mu celý den uvolnil v ramenou.

A tohle bylo ono.

Měli jsme místo.

Nebo přesněji: měli jsme cestu k místu.

A to zatím stačilo.

Vyjeli jsme nahoru.

Ověřili jsme si, že Borobia je opravdu správně.

Kopec.

Otevřený horizont.

Suchá krajina.

Hřbety v dálce.

Vesnice pod námi.

Hvězdárna jako bílá kopule v krajině, která působila, jako by tam patřila odjakživa.

Bylo jasné, že sem se vrátíme.

Teprve potom jsme mohli odjet k vodě.

Ne proto, že by zatmění přestalo být důležité.

Naopak.

Právě proto, že jsme najednou věděli, kde budeme večer stát, mohli jsme si dovolit několik hodin nic nedobývat.

Jen být.

Cueva de Ágreda

Vybrali jsme koupaliště Cueva de Ágreda.

Horské koupaliště na pramenu.

Asi pětadvacet nebo třicet kilometrů od Borobie.

Ve výšce 1310 metrů nad mořem.

Tohle číslo pro Čecha něco znamená.

Tisíc tři sta deset metrů.

To už není jen kopec.

To je výška někde kolem Králického Sněžníku. A nad vámi přitom pořád stojí Moncayo, vyšší než Sněžka.

Pro nás jsou takové věci velké.

Možná proto, že doma nemáme velehory.

Možná proto, že každá hora vyšší než Sněžka v nás vyvolá pocit, že jsme dál, než ve skutečnosti jsme.

Možná proto, že v tom vedru a prachu působila ta výška jako slib chladu.

A ten slib se splnil.

Voda byla ledová.

Ne osvěžující.

Ledová.

Tekla z horského pramene a mohla mít dvanáct, možná patnáct stupňů.

Po teplém moři v Barceloně.

Po čtyřiceti stupních v Aragonii.

Po potu, prachu a cestě.

To bylo něco luxusního.

Vlezli jsme do ní a tělo na chvíli nevědělo, jestli má křičet nebo děkovat.

Tak jsme dělali obojí.

Koupaliště bylo klidné.

Minimum lidí.

Velký stín.

Výhled na Moncayo přímo nad námi.

Nesli jsme si jídlo.

Každý kytaru pod paždí.

Tašku s věcmi.

Mluvili jsme česky.

A najednou se ozvalo:

„Dobrý den.“

Nebo možná jen:

„Ahoj.“

Češi.

Samozřejmě.

Člověk je v malé horské vesnici ve Španělsku, ve výšce jako na české hoře, pod vrcholem vyšším než Sněžka, v den zatmění Slunce, a stejně tam někde někdo řekne „dobrý den“.

Měli za sebou přes tři tisíce kilometrů.

Jeli autem.

Byli na cestě už čtrnáct dní.

A potkali jsme se u vody pod Moncayem, jako by to bylo úplně normální.

Povídali jsme si.

Smáli se.

Vyprávěli jsme jim o expedici Slepé slunce.

O Mirkovi.

O tom, že jedeme na zatmění.

O tom, že máme čtyři kytary, protože Mirek rozhodl, že každý musí mít svoji.

Líbilo se jim to.

A nám se líbilo, že se jim to líbí.

Pak jsme vytáhli meloun.

Ten z Tarazony.

Půlku melounu.

A nalili do něj bourbon.

Nevím, jestli existuje vhodné gastronomické doporučení pro den zatmění Slunce ve španělských horách, ale meloun s bourbonem by v něm měl mít svoje místo.

Rozdělili jsme se s nimi.

Přinesli jsme jim vychlazené pivo.

Sdílení na cestách někdy nepotřebuje velká pravidla.

Máš meloun, dáš meloun.

Máš pivo, dáš pivo.

Máš příběh, dáš příběh.

A najednou už nejste cizí lidé u koupaliště.

Jste lidé, kteří se potkali pár hodin před tím, než zhasne Slunce.

Pak přišli Brazilci.

Přilákaly je kytary.

Nebo smích.

Nebo obojí.

Chtěli si povídat.

Byli milí, otevření, zvědaví.

Vlastně ten den byli lidé zvláštně otevření všude.

Jako by všichni věděli, že čekáme na něco většího než vlastní program. Většího než stát. Jazyk. Plán. Auto. Dovolená.

Něco, co se stane všem najednou.

A tak se cizí lidé snáz dávají do řeči.

Seděli jsme ve stínu.

Koupali se v ledové vodě.

Jedli.

Pili.

Hráli.

Povídali si.

Mirek odpočíval.

Moncayo stálo nad námi.

Všechno bylo klidné.

A přitom za tím klidem bylo něco napnutého.

Jako když se člověk nadechuje a ještě neví, kdy vydechne.

Strávili jsme tam pět nebo šest hodin.

Možná méně.

Možná víc.

Čas se ten den začal chovat divně dřív než světlo.

Ráno za špitálem bylo pomalé.

Tarazona byla historická.

Borobia byla organizační.

Koupaliště bylo mimo čas.

A někde v tom všem se z výpravy, která do té chvíle hlavně jela, koupala se, jedla, improvizovala a smála se, začalo stávat něco tiššího.

Ne vážnějšího.

To by nebylo přesné.

My jsme nebyli vážní lidé.

Ale začali jsme cítit, že večer přijde něco, co si z nás udělá vážné lidi aspoň na minutu a půl.

Kolem páté jsme se zvedli.

Sbalili jsme kytary.

Ručníky.

Zbytky melounu jsme dali Brazilcům.

Jídlo.

Věci.

Poslední kus chladu.

Rozloučili jsme se s lidmi u vody.

S tím místem, které bylo jen zastávka, ale najednou mělo váhu vzpomínky.

Nasedli jsme do auta.

Voda na nás ještě chvíli držela.

Chlad v kůži.

Moncayo za zády.

Borobia před námi.

Už jsme nejeli hledat.

Už jsme nejeli zjišťovat.

Už jsme věděli, kde budeme stát.

Jeli jsme zpátky na kopec.

Tentokrát už čekat na tmu.