Slepé slunce V: Torrellas

Do Torrellas jsme přijeli uvaření.

Ne obrazně.

Opravdu.

Po dni v autě, po koloně, po čtyřicetistupňové Aragonii, po stovkách kilometrů, po potu, soli a písku jsme potřebovali už jen dvě věci.

Vodu.

A stín.

Torrellas vypadalo na mapě jako malá vesnice pod Moncayem.

Ve skutečnosti to byla spíš horská vesnice. Krásná. Tichá. Zvláštně prázdná. Chvíli trvalo, než jsme vůbec někoho potkali.

To nás uchvátilo.

Přijedete do místa, které neleží na trase ničeho velkého. Místo, kde se zjevně nečeká, že z auta vystoupí čtyři chlapi, slepecká hůl, čtyři kytary a česká vlajka někde mezi tím.

A přesto tam najednou jste.

Domy.

Úzké ulice.

Ticho.

Hory.

A nad tím vším nejvyšší hora místního pohoří.

Hora Moncayo se špičkou v mracích.

Dívali jsme se na ní a věděli jsme, že jsme v pásu totality.

Tohle bylo důležité.

Už jsme nebyli jen na cestě.

Už jsme byli na místě.

Ne na finálním pozorovacím místě. To jsme ještě neměli. Nevěděli jsme, odkud budeme zatmění sledovat. Nevěděli jsme, jestli Moncayo bude v mracích, nebo čisté. Nevěděli jsme skoro nic.

Ale věděli jsme, že až zítra večer nastane zatmění, budeme u toho.

První zázrak Torrellas byla voda.

Studená řeka se sladkou vodou.

Po slaném moři, po vlastním potu, po prachu a písku to působilo jako milost.

Hned jsme se v ní osvěžili.

Nešlo o žádné velké koupání. Spíš o návrat do těla.

Člověk strčí ruce do studené vody a najednou zjistí, že ještě pořád existuje.

Pak jsme šli na náměstí.

Podle mapy tam měla být restaurace.

Náměstí bylo malé. Skoro spíš náměstíčko. V restauraci sedělo asi deset mladých lidí. Vypadali, že jsou místní, nebo aspoň že do toho místa patří mnohem víc než my.

Ale zrovna se nevařilo. Kuchař byl někde u vody a měl přijít až mezi 20. a 21. hodinou.

Což nás po celém dni trochu mrzelo, ale nijak nepřekvapilo. Na cestách se člověk rychle naučí, že hlad není argument. Hlad je jen stav, se kterým se musí nějak vyjednávat.

Mladí nám prozradili, že hned na druhé straně náměstíčka je malé koupaliště.

A že se tam můžeme smočit.

Pak se skoro omlouvali, že vstupné stojí dvě a půl eura.

To nás rozesmálo.

Dvě a půl eura.

Po českých koupalištích, kde člověk někdy nechá 500 Kč jen za to, že se může položit na trávu vedle cizí deky, nám to připadalo jako zadarmo.

Robert a Mirek šli rovnou na koupaliště.

Já s Legem jsme šli řešit základnu.

Přeparkovat auto do stínu.

Dát piva do studené vody.

Vzít kytary.

Protože když už vezete přes půl Španělska čtyři kytary, byla by urážka civilizace je nechat v kufru.

Cestou jsem našel místo na spaní.

Za historickým špitálem.

Byly tam tři velké lavice. Pitná voda. Stín stromů. A vedle dětský koutek s měkkou gumovou podložkou.

V hlavě se mi okamžitě složil plán.

Tady se dá spát.

Tohle je místo.

Piva jsme dali do igelitky a igelitku do vodního kanálu u auta. Přivázali jsme ji za ucho k ocelové tyči, která tam byla.

To je věc, na kterou je člověk na cestách hrdý.

Ne proto, že by byla geniální.

Ale protože funguje.

Studená voda. Igelitka. Pivo. Tyč.

Expediční lednice.

Při nejmenším uděláme radost někomu kdo to najde.

Pak jsme se s Legem vrátili na koupaliště.

S informací, že máme nalezené spaní.

S kytarami.

A s pocitem, že všechno je najednou v pořádku.

Dvě hodiny odpočinku.

Voda.

Pivo.

Stín.

Kytary.

A pak večeře, až se začne vařit.

Koupaliště bylo malé a krásné přesně tím způsobem, jakým umí být krásná místa, která se nesnaží být pro nikoho atrakcí.

Bylo tam možná patnáct lidí.

Kluci nám říkali, že nejspíš slyšeli češtinu.

To nás překvapilo. V Torrellas, ve vesnici, kde jsme chvíli nemohli potkat ani místního člověka, by byla čeština skoro statistická chyba.

Když jsme s Karlem dorazili, žádné Čechy jsme už neviděli ani neslyšeli.

Možná tam byli.

Možná ne.

Možná se v takových místech jazyk občas odrazí od zdi a člověk si ho jen přeje slyšet.

Voda v bazénu byla tak akorát.

Ne ledová. Ne teplá. Prostě přesně taková, jakou potřebuješ po dni, kdy ses koupal hlavně ve vlastním potu.

Seděli jsme, odpočívali a popisovali Mirkovi, co vidíme.

Hory a holky.

Mraky na Moncayu.

Místní.

Vodu.

Světlo.

On nám na oplátku vyprávěl, co cítí.

A někde tady se naplno objevila jedna z velkých Mirkových vět celé expedice.

„Cítím ženy.“

Říkal to s naprostou jistotou.

A často měl pravdu dřív, než jsme my vůbec někoho viděli.

Pro nás to byla další skvělá hláška.

Pro něj způsob orientace.

A pro celou výpravu další připomínka, že svět není jen to, na co se dá ukázat prstem a říct: koukej.

Mirek byl po dlouhé cestě unavený.

Nebylo mu úplně dobře. Koleno, vedro, cesta, všechno dohromady.

Na večeři s námi nešel.

Šel si v klidu lehnout na místo, které jsme našli za špitálem. Tam na nás počkal, než jsme se vrátili.

A mně na tom přišlo něco důležitého.

Nebyla kolem toho žádná dramatická scéna.

Žádné „co teď“.

Prostě jsme věděli, že potřebuje klid. On věděl, že se vrátíme. My věděli, kde je. A výprava fungovala.

Přesně takhle vypadá důvěra v praxi.

Ne jako velká slova.

Ale jako to, že unavený slepý kamarád může jít spát za starý špitál v malé španělské vesnici, protože ví, že parta se vrátí.

A parta se vrátí.

Večer v Torrellas měl zvláštní měkkost.

Místní na nás nekoukali divně.

Nikdo nás nevyháněl.

Nikdo se neptal, co tam děláme, proč máme kytary, proč jeden z nás má slepeckou hůl, proč vypadáme jako potulná česká kapela po menší přírodní katastrofě.

Brali nás jako součást dne.

Možná jako součást pestré historie města.

Možná prostě jako čtyři cizince, kteří přijeli, zaplatili koupaliště, dali si pivo a nikomu nevadili. Jako dárek nám dali brýle na pozorování zatmění.

Ale pro mě to bylo víc.

Po Barceloně, po dálnici, po vedru, po hledání vody, po celém tom dni nás Torrellas přijalo.

Bez řečí.

Bez formuláře.

Bez podezření.

Jen tak.

Na noc jsme se uložili za historickým špitálem.

Mirek a Lego spali na měkké gumové podložce v dětském koutku.

Já s Robertem na lavicích.

Nad námi ještě chvíli hlučela místní mládež. Nebyl to hluk, který by vadil. Byla to obyčejná radost mladých lidí v příjemné španělské noci.

Kolem půl jedné ztichli.

A my usnuli taky.