Ráno jsme vypadali ještě skvěle.
Odpočatě.
Spokojeně.
Jako lidi, kteří spali na pláži v Barceloně, koupali se v moři, hráli na kytary a ještě pořád si mysleli, že písek je jen drobná nepříjemnost.
To jsme se spletli.
Písek byl všude.
V botách. V oblečení. V batozích. V kytarách. Ve věcech, kde písek fyzikálně vůbec být neměl. A hlavně ve slepecké holi.
Ta chřastí dodnes.
„Písek všude“ se pak stalo jednou z hlavních vět celé expedice.
Vstávali jsme kolem půl sedmé. Pláž byla skoro prázdná. Jen parta paddleboardistů se vracela z moře a na promenádě běhali Španělé, kteří očividně vstali s plánem být zdravější než my.
My jsme měli jiný plán.
Pobalit věci. Vykoupat se v moři. Nasnídat se. Zkontrolovat, že máme všechny kytary. A vyrazit do Granollers pro auto.
Moře po ránu bylo jiné než v noci.
V noci bylo součástí snu.
Ráno bylo důkaz, že se to celé opravdu stalo.
Vlezli jsme do něj ještě jednou. Smýt sůl. Probudit tělo. Zkusit ze sebe dostat aspoň část písku, což bylo marné. Písek se nerozhodl opustit výpravu. Jen změnil místa.
Pak přišla první praktická matematika dne.
Řešili jsme, jak se dostat do Granollers. Vlak, autobus, Uber. Po přepočítání vyšlo, že Uber pro čtyři lidi dává větší smysl než veřejná doprava.
Což nám samozřejmě zvedlo morálku.
Ušetřené peníze se totiž dají proměnit v jídlo, vodu, pivo, spacák, benzín, nebo další špatné rozhodnutí. A výprava musí mít palivo ve všech podobách.
Taxikář nejspíš čekal jednoho člověka s batohem.
Dostal čtyři chlapy.
Čtyři kytary.
Slepeckou hůl.
Batohy.
Písek všude.
A náladu, která se do auta vešla jen tak tak.
Nějak jsme se poskládali a vyrazili.
Taxikář si nás moc nevšímal. Možná už podobné věci viděl. Možná jen neměl sílu se ptát. Možná pochopil, že když se člověk ptá moc, dozví se věci, které pak musí nést.
Po cestě jsme Mirkovi zase popisovali svět.
Už to začínalo být přirozené.
Jeden z nás viděl betonárku, tak jsme popsali betonárku. Někdo zahlédl hory, tak jsme popsali barvu hor a jejich sklon. Krajina za oknem auta najednou nebyla jen obraz. Byla to rozhlasová hra pro slepého kamaráda.
Všechno dostávalo slova.
Beton.
Prach.
Silnice.
Hory.
Světlo.
Někdy člověk zjistí, že se na věci začne dívat přesněji až ve chvíli, kdy je musí popsat někomu, kdo je nevidí.
Za pětatřicet minut jsme byli v Granollers.
Na nádraží jsme si dali kafe a využili místní toaletu. Byly tam klasické záchody s mísou, ale bez prkénka. Což nám po první noci na pláži přišlo jako docela luxus.
Aspoň tam byla mísa.
A tekla voda.
Člověk si na cestách rychle přenastaví standardy.
Pak auto.
Ford Puma.
Naše expediční vozidlo.
Nebyla to žádná pouštní bestie. Žádný Defender. Žádné auto, které by vypadalo, že přežilo válku a ještě zvládne dvě.
Byl to Ford Puma.
Civilní auto, které v tu chvíli dostalo úkol stát se domovem, skladem, šatnou, dopravním prostředkem, zkušebnou, odpočívárnou a velitelským stanovištěm.
Kufr byl plný.
Ale zázrakem jsme nemuseli mít nic na klíně.
Po první barcelonské jízdě se čtyřmi kytarami to působilo skoro jako business class.
Lego si sedl za volant.
Já dopředu jako navigátor.
Robert a Mirek dozadu.
Kytary, batohy, židle a zbytek našeho malého cirkusu se nějak poskládaly.
A najednou to začalo být skutečné.
Do té doby jsme byli parta chlapů na pláži v Barceloně.
Teď jsme měli auto.
A s autem začíná expedice.
Lego si na nové auto zvykl rychle. Chvíli to vypadalo, že prostě pojedeme. Barcelona zůstane za námi, dálnice nás vyplivne do vnitrozemí a za pár hodin budeme někde pod Moncayem.
Jenže kousek za Barcelonou se provoz zastavil.
Na dálnici havarovaný kamion.
Kolona.
Vedro.
Stání.
Prvních sto dvacet kilometrů nám trvalo skoro čtyři hodiny.
To je přesně ten typ začátku cesty, kdy se člověk učí pokoře.
Mirek a Robert vzadu spali.
Spokojeně.
My s Legem jsme seděli vpředu a řešili, kudy to objet. Mapy, dopravní hlášení, odbočky, možnosti. Chvíli jsme bojovali. Pak jsme přijali, že nejlepší plán je žádný plán.
Zůstat v koloně.
Čekat.
Povídat si o tom, co nás čeká.
A potit se.
Auto stojí.
Čas běží.
Stín není.
A někde daleko před námi je Slunce, které se má za dva dny na chvíli schovat za Měsíc.
V tu chvíli to působilo dost vzdáleně.
Když se kolona konečně rozjela, nálada se zvedla.
Za Barcelonou se krajina začala měnit už po nějakých šedesáti kilometrech. Nejdřív hory. Pak delší silnice. Pak postupné miznutí městského světa.
A potom Aragonie.
Suchá.
Vyprahlá.
Široká.
Země, která na mapě vypadá normálně, ale za sklem auta připomíná Mars.
Někde kolem údolí Ebra přestalo Španělsko předstírat, že je vlídné.
Čtyřicet stupňů.
Žádný stín.
Občas plantáže olivovníků.
Prach.
Světlo tak ostré, že i pohled z auta unavoval.
Koupání pořád nikde.
Tak jsme se koupali ve vlastním potu pokaždé, když jsme vystoupili z auta.
Zasolení mořem.
Zasolení potem.
Zapudrovaní pískem.
Zdolávali jsme stovky kilometrů a odpočítávali každé odpočívadlo.
Původní cíl byla Soria.
Soria zněla dobře.
Soria byla v plánu.
Soria byla rozumná.
Jenže cesta má zvláštní vlastnost. Čím déle jedeš, tím méně tě zajímá plán a tím víc tě zajímá voda, stín a místo, kde se dá na chvíli přestat být člověkem v autě.
Byli jsme ještě asi sto dvacet kilometrů od Sorie, když se plán začal měnit.
Začali jsme hledat něco kolem Moncaya.
Nějakou vesnici.
Něco se stromy.
Něco s vodou.
Něco, kde bychom mohli zastavit.
Moncayo už bylo v krajině přítomné. Ještě ne jako cíl výstupu, ale jako orientační bod. Hora, kolem které se všechno začalo točit.
Někde v té chvíli přišla hláška:
Agonie v Aragonii.
Nedalo se jí vyhnout.
Bylo to přesné.
Vedro bylo čtyřicet. Stín žádný. Jezero po cestě vypadalo na mapě nadějně, ale v realitě nepřineslo nic, co by člověku zachránilo duši.
A tak jsme hledali dál.
Soria najednou nebyla cíl.
Cílem bylo najít vodu.
Stín.
Strom.
Místo.
Na mapě jsme našli malou vesnici pod Moncayem.
Torrellas.
Nevěděli jsme o ní skoro nic.
Jen že tam teče říčka, má restauraci a stín.
A že leží v pásu totality.
To stačilo.
Zatočili jsme k horám.
A v tu chvíli se výprava změnila.
Už jsme nejeli do Sorie.
Jeli jsme k Moncayu.
Jeli jsme hledat místo, kde se dá přežít večer.
A možná i místo, odkud za dva dny uvidíme Slunce zmizet.
