V Barceloně jsme byli teprve asi hodinu, když jsme šli kupovat kytary.

Ne spacáky.

Ne karimatky.

Ne vodu.

Kytary.

Protože tohle byl punk. A všichni jsme muzikanti. A co by to bylo za cestu bez kytar.

Kdybychom cestovali s rodinou, tohle by nám samozřejmě nikdy neprošlo.

Tam by se řešilo, kde budeme spát, co budeme jíst, jestli máme opalovací krém, kolik máme vody a kde je nejbližší lékárna.

My jsme přistáli v Barceloně a šli koupit čtyři kytary.

Každý svoji.

Původní plán byl rozumnější. Stačila by jedna. Maximálně dvě. Nějak se prostřídáme. Kytara je přece jen kytara a letíme s nejmenším příručním zavazadlem, ve kterém má člověk dvě trika, ponožky a pár věcí, které se do podobné výpravy vejdou spíš omylem než plánem.

Jenže Mirek měl svoji hlavu.

Řekl, že to nepřipadá v úvahu.

Každý musí mít svoji.

A zaplatil je jako dárek.

Čtyři kytary.

Asi sedmdesát euro za kus.

Tři španělky a jedna elektroakustika.

Byly skoro jako nové. Každá zněla trochu jinak. A dohromady zněly skvěle.

Mirek, který přijel jako ten, o kterého se možná budeme starat, nám během první hodiny ve Španělsku koupil zvuk celé expedice.

To je důležitý.

Protože tím se něco změnilo.

Už to nebylo: vezeme slepého kamaráda na zatmění.

Bylo to: slepý kamarád nám právě koupil nástroje a určil rytmus výpravy.

V hudebninách jsme se ptali po kytarách. Pán nás poslal do protějšího bazaru.

Pracovně jsme mu začali říkat pohřebiště kytar.

Nebyl to žádný poetický název. Prostě bazar. Ale nám to sedělo. Místo, kde staré dřevěné holky čekaly na další cestu.

A my jim ji dali.

Padaly absurdní nápady.

Mirek navrhl, že bude hrát na kytaru jako na violoncello slepeckou holí.

Nehrál tak. Ale už jen představa stačila.

Smáli jsme se tak, že nás bolelo břicho.

Byli jsme hodinu v Barceloně a už teď to celé bylo mimo kontrolu.

Což znamenalo, že to jde dobře.

Bereme čtyři kytary a znovu sedáme do taxíku.

A teprve v autě nám dochází, že čtyři kytary nejsou malé.

Nenapadlo nás, že to bude vypadat, jako by měl každý z nás na klíně španělskou tanečnici.

Auto je najednou malé.

My jsme velcí.

Kytary jsou větší.

Tulíme se.

Smích nepřestává.

Španělský řidič původem z Maroka už prý viděl všechno.

Ale tohle ještě ne.

Ještě jsme se stavili v supermarketu. Nakoupit první praktické věci. Spacáky. Karimatky. Skládací židli pro Mirka. Nějaké jídlo. Vodu.

Tedy věci, které normální člověk kupuje před cestou.

My jsme je kupovali až po kytarách.

Což o nás vypovídá víc, než by bylo zdrávo.

Pak pláž.

Barcelona.

Moře.

Písek všude.

Na slepeckou hůl dávám českou vlajku, protože vlajka nesmí ležet na zemi. Chvíli za námi vlaje a vytyčuje náš prostor na pláži. Špatně tam drží, takže nakonec končí přes Mirkovu skládací židli.

Klasická kempingová židle.

S držákem na pití.

Mirkův trůn.

Máme slepeckou hůl, českou vlajku, čtyři kytary, skládací židli a moře.

Víc v tu chvíli není potřeba.

Běžíme do vody.

Všichni.

Skáčeme do moře, objímáme se, smějeme se a brečíme zároveň.

„Ty vole, jsme tady!“

Řveme to všichni.

A skáčeme ve vlnách tak, až nám z toho málem padají plavky.

Je to směšné. Je to krásné. Je to naprosto nedůstojné a zároveň důstojné přesně tak, jak má být.

Protože cesta je cíl.

A my jsme právě jeden cíl zdolali.

Ne zatmění.

Ne pás totality.

Ne Moncayo.

Ale první skutečný práh výpravy.

Jsme tady.

Barcelona od Queen nám zní v hlavě. Možná ji někdo pustil. Možná ne. To není důležité. Některé písničky se v cestě objeví samy, i když je nikdo nepustí.

Pak svlékáme naše dřevěné holky z obalů.

Hrajeme.

Rockové písničky. Český tramp. Něco, co známe. Něco, co neznáme. Něco, co se dá zahrát po pivu a víně na pláži v Barceloně, když má člověk písek v botách a pocit, že svět je na chvíli správně.

Nepamatuju si první písničku.

V mojí paměti to samozřejmě byl Fear of the Dark, protože nic jiného by se k první noci Slepého slunce nehodilo.

Najíme se.

Napijeme se.

Parta postupně usíná.

Jeden drží hlídku.

Vlastně mi přijde, že není co hlídat.

Jsme na pláži v centru Barcelony. Všude písek. Břicho mě bolí od smíchu a je mi krásně.

Parta spí.

Spokojeně spí.

A tak jsem jen já, noc a Barcelona.

Je příjemné teplo. Teplo, ne vedro.

Z odlehlých koutů je slyšet hudba a smích. Na pláži jsou různé skupinky lidí a i když je tma, z nikoho nemám strach.

Po zkušenostech z jihu Španělska, kdy jsem na pláži musel hlídat fakt jako hlídat, se mi to tady zdá jako ráj na zemi.

Vlny jsou celkem vysoké. Je příboj.

Občas se jdu smočit. Vítr mě osuší rychleji než ručník.

Vedle mě je naše výprava:

Česká vlajka.

Slepecká hůl.

Kytary.

Židle.

Spící chlapi.

Za chvíli budou tři ráno a předáme si hlídku. Jak kdysi na táboře.

Do té doby koukám do mapy a připravuju plán na zítra.

Vyrážíme pro auto. Do Granollers. Pak Zaragoza. A dál. Směr Soria. Směr Moncayo. Směr stín.

Zdá se mi to jako sen.

A dochází mi, že Mirek, který je tu s námi a je slepý, není jediný s handicapem.

Každý z nás měl někdy v životě svůj handicap. Něco, s čím se musel poprat a jít dál.

A čím dřív si člověk svůj handicap přizná, tím rychleji může jít dál.

Uprostřed noci projíždí po pláži traktor.

Ostrá světla řežou tmu. Na chvíli to vypadá, že je po všem. Že nás vyhodí. Že přijde konec našeho malého království z písku, kytar a slepecké hole.

Traktorista vystoupí do světel.

Ukáže rukou na právě uhlazené místo.

Z jeho úsměvu je jasné, že nás nevyhání.

Radí nám.

Pomáhá nám.

Jako by viděl hůl, vestu, vlajku, kytary a pochopil, že tohle není bordel na pláži.

Tohle je malá expedice.

A možná nám v duchu pogratuloval.

Možná ne.

Možná si jen řekl, že tihle blázni vypadají unaveně a mohli by spát na lepším kusu písku.

Parta znovu usíná.

Moře hraje.

Barcelona dýchá.

A já sedím na hlídce a těším se na další den.

Jsem tady.

Zrovna teď.

Zrovna s touhle partou.

A je to krásný.