Cestu vlakem z Brna Mirek zná.

Vlak je na pohodu.

Dojel do Prahy, jako už mnohokrát předtím. Nádraží. Lidi. Kroky. Hluk. Oznámení z amplionu. Koleje. Kovový zvuk kufrů na dlažbě.

Setkali jsme se na nádraží. Na peronu ho čekám a objímáme se. Čekáme na Karla

Pak přesun do Ambassadoru.

Tam se poprvé potkala celá parta. Přichází i Rober.

Pro nás ostatní to bylo jednoduché. Vidíš obličeje. Výrazy. Úsměv. Gesto. Kdo jak stojí. Kdo se jak tváří. Kdo je nervózní. Kdo machruje. Kdo se drží zpátky.

Mirek to takhle nemá.

Pro něj byli ti lidé nejdřív hlasy.

Cizí hlasy.

Nevidí do obličejů. Nečte mimiku. Neskládá si člověka z očí, nosu, úsměvu a rukou v kapsách.

Skládá si ho ze zvuku.

Ozzy Osbourne by řekl:

Voices, voices.

Pár piv. Potřesení rukou. První fóry. První opatrné mapování, kdo je kdo.

Já.

Mirek.

Robert.

A Karel, kterému říkáme Lego.

Lego proto, že obchoduje s použitými dílky lega. Což je tak přesná přezdívka, že ji vlastně není potřeba vysvětlovat. Prostě Lego.

Lego letěl poprvé.

Což je u expedice za úplným zatměním Slunce ideální materiál.

Když někdo letí poprvé, je samozřejmě povinností jeho kamarádů se o něj postarat.

A my jsme se o něj postarali.

Ne dobře.

Ale důkladně.

Metro. Bus. Letiště.

Najednou jsme tam. Už to není hospodská idea. Už to není „jednou bychom mohli“. Už máme batohy, pasy, palubní lístky a partu, která se tváří, že ví, co dělá.

Jdeme do salónku.

Bloody Mary.

Tři.

Možná to byl začátek konce. Nebo konec začátku. Těžko říct. Každopádně v tu chvíli už výprava nabrala vlastní rytmus.

Lego jde před letem asi třikrát na záchod.

My ho samozřejmě uklidňujeme.

Vyprávíme mu, jak to vypadá, když letadlo padá.

Já Mirkovi a Legovi vyprávím historku o nouzovém přistání v Ramsteinu. To je přesně ten typ historky, kterou bys člověku, co letí poprvé, neměl říkat.

Takže ji samozřejmě říkáš.

Do toho padají další letecké katastrofy. Televizní dokumenty o haváriích. Simulace. Turbulence. Kyslíkové masky. Všechno, co má člověku dodat klid.

Po chvíli mám pocit, že Letecké katastrofy od CAN televize jsou mateřská školka oproti tomu, co se právě odehrává v našem salónku.

Mirek se baví.

Lego moc ne.

A já si v jednu chvíli říkám, že nevím, kdo má v tu chvíli větší handicap.

Mirek, který nevidí.

Nebo Lego, který vidí až moc.

Letadlo je zvláštní prostor. Ještě nejsi tam a už nejsi tady. Jsi zavřený v kovové trubce s lidmi, kteří se tváří normálně, i když všichni kolektivně předstíráte, že letět několik kilometrů nad zemí je běžná věc.

Pro Mireka je to ještě trochu jiné.

Někdo se ho zeptá:

„Vidíš to?“

A on řekne:

„Nevidím.“

A není to trapné.

Je to prostě fakt.

Nevidí.

Ale slyší.

Motory. Kroky letušek. Bezpečnostní pásy. Klimatizaci. Naše blbé kecy. Legovo ticho. Smích. Nervozitu.

A možná právě proto je na tom líp než my.

My se díváme z okna a čekáme, co bude.

On už je dávno uvnitř cesty.

Let proběhl hladce.

Žádné drama.

Žádný Ramstein.

Žádné kyslíkové masky.

Žádný díl Leteckých katastrof.

Jen start, mraky, čas někde mezi Prahou a Barcelonou, a pak přistání.

Hladké.

Hurá z ptáku.

A najednou jsme ve Španělsku.

Ne ještě na zatmění. Ne ještě v horách. Ne ještě v pásu totality.

Ale už jsme pryč.

To je důležitý moment každé cesty.

Kdy za sebou necháš místo, kde máš být rozumný.

A před sebou máš místo, kde se teprve ukáže, co vlastně jsi za člověka.

Vystupujeme.

Bereme Uber.

A v tu chvíli nás nezajímá nic jiného než to, aby každý měl svoji vlastní holku.

Kytaru.

Protože co by to bylo za expedici bez kytar.

A co by to bylo za partu muzikantů, kdyby po příletu do Barcelony řešila nejdřív spacáky, vodu a karimatky.

To by bylo moc rozumné.

A my jsme zatím byli všechno, jen ne rozumní.