Volal jsem Mirkovi a řekl mu, že jede na zatmění Slunce.

Což je samo o sobě dost absurdní věta, protože Mirek je slepý.

Ne úplně. Ale skoro. Vidí světlo. Nějaké obrysy. Něco. A právě to něco bylo v tu chvíli důležité.

Říkal jsem mu, že jedu s partou lidí, kteří jsou moji hodně blízcí přátelé. Že i když je nezná, tak vím, že jsou jeho krevní skupina. Že mu s námi bude dobře.

A pak jsem mu řekl:

„To něco uvidíš.“

Smál se jak blázen.

A v tom smíchu bylo všechno. Nedůvěra, radost, bolest, únava, zvědavost a takový ten Mirkův způsob, jak se postavit věcem čelem, i když přesně neví, kde to čelo je.

Mirek původně jet neměl. Nebo měl. Nebo chtěl. Nebo nechtěl. Jak už to u podobných výprav bývá, několik dní se to přelévalo mezi „jedu“ a „nejedu“.

Bylo to celé nesmyslné.

Slepý člověk jede na zatmění Slunce. Tři týdny po operaci kolene. S partou lidí, kterou nezná. Na punk. Do Španělska. Spát nevíme kde. Jet nevíme kam. Jen víme, že někde nad námi se má na chvíli setkat Slunce s Měsícem a že u toho chceme být.

Jeho okolí mu říkalo, že je magor.

A asi mělo pravdu.

Ale přesně tohle se mu líbilo.

S Mirkem jsem už jednou ve Španělsku byl. Byl jsem s ním v Chorvatsku. Kdysi mě nasměroval na cestu do Maroka. Znám jeho handicap. Vím, co zvládne. Vím, kdy mu pomoct. Vím, kdy ho nechat být. A vím, že jeho slepota není jen díra ve světě.

Je to taky jiný způsob, jak svět číst.

Do toho všeho připadalo na neděli před odletem dvouleté výročí smrti jeho dcery Viktorie.

Viktorie Mužíková.

Bylo jí osmnáct. Umřela na rakovinu.

Tohle se nedá napsat hezky. A možná se to ani nemá psát hezky. Prostě to tak je.

Mirek byl bolavý. Nejen kolenem. Celý.

A já mu do telefonu říkal, že tam nepojede jen kvůli sobě. Že tam pojede i kvůli všem slepým, kterým může dát odvahu cestovat. A taky kvůli Viktorce.

„Takhle ho neuvidíte oba dva,“ řekl jsem mu. „Ale budete tam spolu.“

Někdy člověk řekne větu a až potom mu dojde, co vlastně řekl.

Chvíli jsme mlčeli.

A pak se zase smál.

Někde v tom telefonátu vznikl název.

Slepé slunce.

Bylo to přesné. Trochu drsné. Trochu něžné. Trochu blbé. A úplně naše.

Slunce, které má vidět slepý člověk.

Slepý člověk, který jede za Sluncem.

Parta chlapů, která dva týdny před odjezdem teprve dává dohromady, co vlastně dělá.

Robert měl tu cestu v hlavě už dva roky. Zatmění. Španělsko. Pás totality. Jen hledal někoho, kdo by jel s ním.

Roberta znám skoro dvacet let. Jezdím k němu na chalupu. Hodněkrát jsme se tam o té cestě bavili. Jenže dlouho to bylo jen takové to: jednou bychom mohli.

Jednou.

Někdy.

Až najednou bylo dva týdny před zatměním.

A najednou to nebylo někdy. Bylo to teď.

Karel, kterému říkáme Lego, protože obchoduje s použitými dílky lega, se přidal taky. A z výpravy, která ještě před chvílí byla jen mapa v hlavě, začala být skutečná věc.

Letenky.

Barcelona.

Auto.

Soria.

Moncayo.

Zatmění.

A Mirek.

Všechno do sebe zapadlo trochu nepravděpodobně. Jako když stavíš něco z lega, ale nemáš návod a polovina dílků je z jiné stavebnice.

Což je vlastně nejlepší způsob, jak začít expedici.

Nevěděli jsme přesně, kde budeme spát. Nevěděli jsme přesně, odkud budeme zatmění pozorovat. Nevěděli jsme, jaké bude počasí. Nevěděli jsme, jestli nás někde nechají přespat na pláži, u hory, u koupaliště, nebo vedle auta.

Věděli jsme jen, že pojedeme.

A že Mirek něco uvidí.

Možná ne Slunce tak, jak ho vidíme my.

Možná ne zatmění tak, jak se fotí na plakáty.

Ale něco určitě.

Světlo.

Tmu.

Teplo.

Hlasy.

Moře.

Smích.

Cestu.

A možná taky Viktorku někde v tom všem.

Nevím.

Vlastně nikdo z nás nevěděl.

A právě proto jsme jeli.